Co je to „přeshraniční dědictví“?
Dědictví je převod pozůstalosti – práv a povinností – po smrti. Práva mohou být například vlastnictví domu, vozidla nebo bankovního účtu; závazky mohou zahrnovat například dluhy. Přeshraniční (nebo mezinárodní) dědictví je dědictví s prvky z různých zemí: například zesnulý žil v jiné zemi, než je země jeho původu, dědicové zesnulého žijí v jiné zemi nebo zesnulý vlastnil majetek v několika zemích
Proč jsou pravidla EU o přeshraničním dědictví nezbytná?
Každým rokem se více občanů v Evropské unii stěhuje do jiného členského státu EU za účelem studia, práce nebo založení rodiny. Výsledkem je, že každý rok je do přeshraničního dědictví zapojeno více než půl milionu rodin. V přeshraničním dědictví mohou mít orgány několika zemí zákonnou pravomoc zabývat se dědictvím (například úřady země zesnulého státní příslušnost a orgány země, ve které zesnulý naposledy žil) a zákony několika zemí (například zákony všech zemí, kde zesnulý vlastnil majetek). Občané proto mohou potřebovat zahájit dědické řízení v různých zemích a zabývat se zákony různých zemí. To může být nákladné a může to vést k tomu, že úřady vydají protichůdná rozhodnutí. Aby se přeshraniční dědictví snadněji plánovalo a řídilo, přijala EU v roce 2012 právní předpis, nařízení o dědictví (Nařízení (EU) č 650 / 2012).
Co dělá nařízení EU?
Nařízení stanoví pravidla pro určení, které orgány členského státu EU se budou přeshraničním dědictvím zabývat a jaké vnitrostátní právo se na toto dědictví použije. Občan nebo zůstavitel (osoba, která pořizuje závěť) si tak může naplánovat své dědictví a dědicové se již nemusejí vypořádat s několika vnitrostátními zákony a úřady. Nařízení také usnadňuje soudní rozhodnutí nebo notářskou listinu projednávající s dědickou věcí vydanou v jednom členském státě EU, aby měla účinky v jiném členském státě EU. Nařízení konečně vytváří evropské dědické osvědčení (ECS), dokument, který mohou dědici (stejně jako odkazovníci, vykonavatelé závěti a správci majetku zesnulého) požadovat k prokázání svého stavu a výkonu svého práva. práva v jiném členském státě EU.
Pro účely nařízení je třeba pojem „členský stát EU“ chápat tak, že zahrnuje všechny členské státy EU kromě Dánska, Irska a Spojeného království, protože tyto země se nařízení neúčastní.
Na co se vztahuje nařízení EU? Nařízení se zabývá některými procesními otázkami souvisejícími s přeshraničním dědictvím – tedy tím, které orgány členského státu EU se budou dědictvím zabývat, jaké vnitrostátní právo se na dědictví použije, jak budou mít účinky soudní rozhodnutí a notářské písemnosti o dědických věcech. v jiném členském státě EU a jak lze ECS použít. Nařízení se nezabývá věcnými otázkami přeshraničního dědictví, jako je například to, jaký podíl na majetku zesnulého by měl připadnout jeho dětem a manželovi a jak zdarma zůstavitel má rozhodnout, komu přenechá svůj majetek. Tyto otázky se budou i nadále řídit vnitrostátním právem. Nařízení neupravuje některé záležitosti, které mohou být spojeny s přeshraničním dědictvím, například:
- občanský stav občanů (např. kdo byl posledním manželem zesnulého);
- majetkový režim páru, ať už v manželství nebo registrovaném partnerství (to znamená, jak by měl být majetek páru rozdělen v případě úmrtí jednoho z manželů nebo partnerů);
- vyživovací povinnost vůči závislým osobám (například bývalému manželovi nebo dětem po rozvodu);
- penzijní plány;
- společnosti, včetně způsobu převodu podílů zesnulého ve společnosti;
- zápis zděděného majetku do katastru (např. zápis vlastnictví domu do katastru nemovitostí).
Nařízení se nezabývá ani daňovým právem. Vnitrostátní právo každého členského státu EU určí, jaké daně z dědictví se mají platit a kde.
Klíčové principy nařízení EU
Nařízení zjednodušuje a zlevňuje přeshraniční dědictví.
Orgány a právo země posledního pobytu zesnulého: děděním se budou zabývat orgány členského státu EU, kde zesnulý naposledy žil, a v zásadě budou na dědictví uplatňovat právo tohoto členského státu EU.
Možnost volby práva: občané se však mohou rozhodnout, že na jejich dědictví by se místo toho mělo vztahovat právo země jejich státní příslušnosti. Tato volba práva může být provedena v závěti nebo v samostatném prohlášení. Země, jejíž právo je zvoleno, může být členským státem EU nebo zemí mimo EU.
Uznávání, přijímání a vymáhání v jiných členských státech EU: soudní rozhodnutí ve věcech dědictví vydaná v jednom členském státě EU budou automaticky uznávána v ostatních členských státech EU. Pokud bude jejich uznání zamítnuto, budou prohlášeny za vykonatelné podle zjednodušených pravidel. Úřední dokumenty (jako jsou notářské listiny) o věcech dědictví (například závěť nebo dědické osvědčení) vyhotovené v jednom členském státě EU budou rovněž přijaty a prohlášeny za vykonatelné v jiném členském státě EU podle zjednodušených pravidel.
ECS (Evropské dědické osvědčení): dědicové mohou získat takové potvrzení v členském státě EU, aby mohli prokázat své postavení dědice u majetku umístěného v jiných členských státech EU.
Zdroj: Evropská komise a Evropská soudní síť
MCS a její multidisciplinární tým s více než 20 lety zkušeností je připraven vám pomoci zajistit, aby vaše závěť a závěť odpovídaly vašim přáním a preferovaným zákonům. Neváhejte kontaktujte nás.
Ambrosio Jardim působí od roku 1998 především v oblastech obchodního práva (korporace, fúze a akvizice, společné podniky, restrukturalizace a plánování), národního a mezinárodního daňového práva a nemovitostí…. Dozvědět se více
